Víkendová výheň na Vysočině 6.-7.6.

Jelikož se Josefovi do našeho plánovaného výletu vloudily rodinné trampoty, vyrážíme až v sobotu na Vysočinu. Počasí je snad všude all inclusive, na lezení bych řekl, že až moc. Nemůžeme pořád jenom hudrovat, musíme brát, co je. Po desáté parkujeme mezi vesnicemi Březiny a České Milovy, žlutá značka vede přímo ke Čtyřem palicím.  Je to krásný skalní útvar na hřebenu v lese, tady si i já, lezec nevalných kvalit, přelezu nějaký ten převis, i když s klasifikací 4 plus. Přicházíme v jedenáct, už se tu poflakuje spousta partiček, někdo leze, někdo polehuje ve stínu, prostě "pohoda jazz". Hned zachytíme mezi řečí, že Radek Jaroš pořádá svou každoroční pařbu jako oslavu narozenin, takže je na Vysočině ještě větší koncentrace lezců, než normálně. Ale my přijeli za lezením, tak se hned daváme do práce. Ač mnoho lidí, pořád je kde nastupovat a drtit něco na skále. Postupně přelezáme všechny možné cesty na Svinze, Kobyle, Paličáku i Baště. Krásné lezení, stále se trousí další lezci, někteří ve vrcholné formě po včerejším rožnění prasátka. Bohužel ,notně zmožení dlouhou cestou z Křižánek po chvilce usínají . Ale nálada je skvělá, každý se dává s každým do řeči, historky jen srší do éteru. Jsou čtyři, sedm cest je za námi, teď ještě dodržet druhou část přísloví, Sedm cest a v pět v hospodě. Podařilo se. V pět si dáváme pivko v Hospodě Za řekou v křižánkách, tady už to žije, je třeba se rychle zdekovat, nebo ze zítřejšího lezení nebude nic. Parkujeme pod lesem, dáváme nějakou tu večeři, vínko, pivko, grilovačka jako zlatý hřeb večera. Před setměním jdeme spát, máme na zítra smělé plány. Chceme na Drátník, a tady je vždycky plno. 

Vstáváme v šest, snídaně a už se přesunujeme pod Blatniny. Hned na parkovišti nám zpestřuje ráno cedule Restaurace Jezdeckého klubu s nabídkou jídel, Žolíkem je "końský gulášek". Co dodat, prostě mají koně opravdu rádi. Chvilka šlapáni nás ve vycházejícím sluníčku ihned orosí, bereme za vděk stínem pod skalami. V půl osmé už nastupuji do první cesty, klid, hrobové ticho, náš plán klapnul. Průvodce říká, že nejvděčnější je Sokolí stěna, tak začínáme právě tam. Nejdříve na Otoman, pak na Sokola, na Stůl. Ale to už je pohodička ta tam, na Orlí stěnu přichází lezecký oddíl asi třiceti dětí, instruktoři ihned obvěsí veškeré cesty lany. Co naplat, jdeme tedy opačným směrem po stěně. Ale lezci se vynořují ze všech houštin, až to hlava nebere. Když v jedenáct slaňujeme po šesté, dole už jsou všechny cesty obsazené, polehují zde další zájemci, no to nedám. Balíme fidlátka a cestou dolů k autu potkáváme další a další zástupy. Bylo nám tu hezky, budeme vzpomínat. Polední kávičku si užíváme u auta na sluníčku. Zvedá se vítr, přicházejí mraky, prostě avizovaná fronta je tu. Zatím bez deště, takže nic proti ničemu. Přesunujeme se ještě prozkoumat oblast "Rozštípená".Ta je ale kousek mimo, asi tři kiláky od Žďáru nad Sázavou. Parkujeme v Hamrech u Penzionu Najdek. Po červené přes vodu a za dest minut jsme pod skalou. Krásné prostředí u říčky, tábořiště s ještě doutnajícím ohništěm, skála hned za potokem. Skála je tvořena jakýmisi destičkami naskládanými důmyslně na sebe. Dole převisky, linky krásně osazeny nýty a  borháky. Stěna je schována v lese, takže příjemný chládek, výška tak do dvacítí metrů. No, prostě paráda, tady je třeba to někdy odzkoušet. Klasifikace cest je pro nás příznívá, i když na první pohled to tak nevypadá. Je třeba vyzkoušet a pak se uvidí. Takže někdy nashle, Vysočino milá.