Velická dolina aneb dva dny bloudění ve stěnách

Absťák po lezení, tak to je věc…. Kavkaz byl suprovní, lezení je ale lezení….pomalu jsem se dal po návratu do pořádku a už mi zase hoří pod zadkem….sobota je ještě ve znamení Colours v Ostravě, nás, starších ročníků, se to sice netýká, ale Andy ještě musí společenský žít a tak vyrážíme až v neděli ráno…nevadí, sobota byla v Tatrách stejně ve znamení přeháněk…o půl osmé už parkujeme v Tatranské Poliance a přestupujme do „taxíku“ na Slezan… pro nás už tradiční způsob dopravy za 5 éček…dole krásný teplý letní den, ve Velické dolině nás čeká silný studený vítr… to by jsme zmrzli, vyčkáváme… a co nás nenapadlo? ... restauračka je ještě zavřena, ale snídaně pro hotelové hosty jsou v plném proudu… platíme 6 euro na člověka a čekají nás hody….a to doslova a do písmene… vydržíme sedět a baštit hezky dlouho… pravda, číšník si ze mě dělá srandičky, jasně, miska na polívku není zrovna tím správným šálkem na kávičku, ale kdo tam má pořad chodit…. prostě vesničan v horském hotelu vyšší třídy… nakonec se musíme vydat do terénu… šlapeme nahoru do doliny, pro dnešek je to Velická stěna, západní strana…a tak ještě pod stěnou vybalujme spacáky a v horizontální poloze čekáme na sluníčko…po desáté nás budí nastupující dvojka, je čas vstávat… vítr rozfoukal oblačnost na hřebenech, sluníčko svítí, jdeme na to… v naší cestě „Cez výlom – pravý pilier (V)“ je už ale pěkně živo... na nástupu jsme až čtvrtí, není se co divit, na štandech mají být borháky, průvodce říká – velmi pěkná cesta v pevné skále…. nakonec i nás přichází řada  a můžeme lézt… jak tak koukám nahoru, první dvojka už bloudí, jsou úplně mimo lini, štandují někde bokem, na vlastním… mladí slovenští  přátele před námi jsou sice velice družní, zároveň taky ale velice pomalí… a tak máme možnost na štandech pěkně pokecat…. lezení je to opravdu krásné a pohodové…pod výlomem na štandu dolézáme i jističe další dvojky, zvolili jednu z variant a taky netrefili další štand… vysílačky jsou v plném proudu… ty naše zůstaly jako vždy doma na poličce, tam je jim dobře… se svolením všech přítomných jako jediní nastupujeme na pravou variantu a po vzdušném odlezu si užíváme krásné lezení… po staré skobě nacházím i lesknoucí se borháky na štandu… a je tady prázdno, nikde nikdo… následuje krátký traverz  a jsme v klíčovém místě se zlatyvým nýtem…. lehce přelézáme a užíváme si poslední štand… balíme lana , dále už následuje jen lezení za dvě až tři na vrchol, to už půjdeme volně… vrchol máme sami pro sebe, zcela očividně se nám podařilo najít správnou cestu a ostatní se ještě někde trápí ve stěně… na předchozí doporučení volíme sestup po Granátových lávkách, nejdeme do Žlabu pod Dvojitou, je to prý rozbité a špatně schůdné po dlouhé zimě…. a navíc, z Granátových lávek se dostaneme na Slezan a tam nás čeká pěkně točené pivečko… sestup je sice delší, ale stojí to za to… pivko, panák, někteří ještě halušky a šišky s mákem…. a naše parťáky ze stěny teprve teď vidíme na vrcholu… my ale šlapeme zpět pod stěnu, bereme bágly a pokračujeme až na konec Kvietnice… tady se zavrtáváme do houští, chystáme se na spaní…ještě ale né a né usnout, tak se vydávám nalehko na Polský hrebeň… kolem desáté mě budí nějaký reflektor na obloze, jasno, jako by přistávalo UFO… je to úplněk jak vyšitý, měsíc září a pomalu se na oblohu vyhupují první hvězdy… po půlnoci se měsíc ztrácí za hřeben Kotlového štítu a konečně je tma… ráno jak vymalované nás nechává ve spacácích až do prvních slunečních paprsku kolem osmé hodiny… na půl desáté vyhlašuji odchod, vyrážíme na  Opálovou stěnu… sotva odbočíme z turistického chodníku na pěšinku, musíme zastavit…. Se promenáduje pan Svišť…pěkně pomalu, v plné parádě si vylézá na šutr a opaluje se… kousek vedle dva mladí svišti okupují veliký balvan, perou se a kloužou dolu po  břichách… a rychle zpět a ještě jednou dokola… v tom se objevuje paní Svišťová a vydává varovné signály, že jsme jim vnikli do jejich teritoria… chvilku se schovávají, ale hravost je hravost a tak už zase dovádějí…matka vše pozoruje pěkně na zadních…. dost bylo svišťů, pokračujeme… stoupáme pod nástup, chystáme se na Pilier (IV+)… trošku tápeme, nakonec jsme na nástupu… první délka v pohodě, štanduji pod převisem… dlouho jsem neměl kladivo v ruce, borůvka na palci je toho svědectvím… ale bez kladiva skob už do klasik nelezu… nákres říká převis obejít zprava a pak zpět na pilíř… obcházím zprava, jen na pilíř se nějak nemohu dostat… i ze čtverkové cesty umím udělat pěkné lezení… stará skoba svědčí o tom, že tu nejsme první…dolézám na travnatou polici a je to jasné… jsme mimo, v šetkové cestě Urbanovič – Ždiarský, navíc ještě s technickým lezením… bytelný štand míjím a snažím se dostat zpět na pilíř… nakonec se vracím, štanduji a dobírám Andy…. a co teď?.... „Na to máš, to dáš, já  vím, co vylezeš“… s touhle podporou se dávám do trhlinou se kobami nahoru… pár kroků, rychle cvaknout presku a jsem tam, dojistit frendem a  je to… přelézám volně a řekl bych, že vcelku v pohodě… vracím se do naší původní cesty, ještě kousek tahám a štand je tu… teď už jen poslední délka, stěnka a dva komínky… za IV+…už odlez ze štandu je určitě obtížnější, ale jde to… a teď to přijde…první komínek je opravdu úzký, převislý… jdu na to… sotva hrábnu po staré smýci za vklíněným balvanem, vyletí na mě pták, má tam hnízdo, v něm tři tyrkysová vajíčka a tak mi po zbytek času dělá společnost neustálými nálety… hmmm, tak to nebude tak jednoduché, jak píšou… nastupuji, vracím se, pak znovu…. zkouším uhnout doprava, cvakám starou skobu, nakonec to ale ruším a vracím se zpět… další pokus přímo…zase nic… někde to sakra pustit musí… asi zleva, ale jak se tam dostat… hlavou se mi honí můj let v Arcu a říkám si, co to zase dělám…musím… nalezu, dávám ještě frenda, ale pracky už mám v tahu, ještě jednou dolů… teď to musí vyjít… zbaběle se chytám „kamaráda“  a jsem tam… fuj fuj fuj, to zas byl boj… pak už dolézám zbytek délky širším pokračováním komína s vklíněným balvanem coby převisem a jsem na vrcholu… teď je řada na Andy… jde jí to vcelku v pohodě… sotva vynoří hlavu z komínu, přicházejí slova chvály a uznání – „ ty jsi fakt magor“ – „takhle čtyřka opravdu nevypadá, já bych řekla klidně šest“…. ruce odřené, ale spokojenost ji kouká z očí… skoro si přála, ať se vrátím, moc se jí tam nechtělo… na vrcholu konečně poznáváme, proč se stěna jmenuje Opálová… žula je v lomu pěkně dozelena zbarvená… k sestupu se dáváme Kvetnicovým žlabem a za hoďku jsme zpět v dolině… ještě potkáváme kamzíka drzouna, s klidem Angličana přichází až na místo, kde jsme svačili a dojídá zbytky… tak na metr od nás… pak už jen rychle dolů, hup do auta a směr Ostrava…. opravdu zdařilý výlet… skvělé počasí, dvě pěkné vylezené cesty, pohoda, spousta zážitku… ten zvláštní pocit po každém pádu je ten tam a já už zase skáču přes kaluže