Skialpový výlet do Rakouska

Tak jak jsem si vloni koncem roku slíbil, vracím se na Schneeberg…tentokrát na skialpech…když se kolem deváté blížím na parkoviště, čeká mě nemilé překvapení, samá mlha, samá mlha….u přezouvání  se mnou dává do řeči místní borec, nasranej jak čert, prý mělo být azůro…cha cha, ma ty samé info jako já…ukazuje webovku z vršku, kde nic , tu nic…přesto oba vyrážíme, každý svým směrem….vybral jsem si žlab Breite reis, už doma se mi zdál podle popisu z těch lehčích….po hodině a nějakých drobných ho opravdu nacházím, dostávám se nad mraky a k mému překvapení je to jedno velké laviniště….co teď…chvíli zkoumám laviny a pak si to laviništěm vyšlápnu a sjíždím dolů. ... zcela očividně tady neplatí, kudy dolů, tak tam předtím vzhůru.... jiná země jiný mrav…ale stopy jsou krajem krásné, horní vrstva je díky sluníčku změklá, pod tím sníh drží….dobelhám se na chatu Rettungshutte, klid pohoda, zavřeno, chi chi…ale jelikož mám Radléra v batohu, polední siesta nemá chybu….opalovačka jako na jaře….zkouším kus  hřebenu Nandlgrat, nahoru po pás ve sněhu a při ústupu to dolů není o nic lepší …tak co, udělám traverz a dostanu se na druhý žlab, Lahningreis…to jsem si dal…stopa žádná, jen sem tam na stromech značka…velice zřídka…při zastávce na občerstvení zjišťuji, že na batohu mi chybí vesta, ve které mám vše to nejcennější….vracím se, žene mě kupředu strach, ale jo, leží pod jedním stromem…fuj, to jsem si oddychl….až mě z toho chytá balanc a končím se šrámem mezi fousama…drsnééé…poučení je jasné, nelez lesem po čuchu!!!!!...nabírám směr a konečně jsem ve žlabu…a zase žádná stopa vzhůru…kudy všichni chodí??....ale ani dolů nikdo nejel, jen náznaky pod poslední nadílkou…jdu do toho, odměnou mi je nádherný sjezd panenským sněhem.....dojíždím na sjezdovky a drápu se  na pásech na Almreserlhaus…jo jo, opětovně čerpám energii za slunce… celý den se na vrcholu drží čepice mračen, tak si sedím mezi dvěma  vrstvami oblačnosti…a tady taky zjišťuji, že všichni místňáci to obcházejí  přes Schvarzkogel na opačné, severozápadní straně no a pak hup do žlabu….hrdla jsou opravdu ostrá a úzká, většinová obtížnost 4 mluví za vše….asi bych se tam nějak taky skoulel, ale je mi to za potřebí???...aspoň už jsem teď zase o něco chytřejší…teď už jen dolů k autu a přesun do Reichenau, odkud zítra vyrazím na náhorní plošinu Raxu…a má být zase krásně, tak  už teď se těším…

večer při příjezdu ještě za světla se rozkoukávám a dole už není po sněhu ani památky a i ve žlabech a průsecích koukají pařezy a trávy…prostata mě budí před pátou, nebe vymetené, to bude paráda….o půl sedmé je už ale zataženo….sedám na první káblik nahoru a tam mě vítá kýčovitá inverze, sluníčko pálí a na výstupních dveřích obrovský nápis lavinové čtyřky…to si ze mě snad dělají kozy….kde tady laviny???...no, zapínám pro jistotu pípák, ať jim tady nesmrdím někde do jara…pár foteček na doma a už mažu směr Ottohaus, pro jistotu zavřený tak jako všechny chaty nahoře kromě Karl-Ludvig-hausu pod Heukuppe…já ale uhýbám a dávám se pěkně na Jakobskogel a kolem převějí dále Deinzerkreuz, Weiskogel až na Preiner Wand, který byl můj vlastně první kopec po zdolání nějaké ferraty…a to že pálí oscar je sice krásné, ale fičí tak, že při poryvech se občas musím schoulit k zemi a počkat, až to přejde….rychle dolu k Seehutte,  kde je otevřeno, jenže uvnitř sedí jen chatař a vypadá to, že na mě poštve psa…. vlastně  je zavřeno….v závětří se snažím dát restík, ale tady není závětří nikde….tak jo, zkusím se probojovat dále…ale výstup nahoru po skálách směr Nemecek hutte a Heukuppe, to je souboj s přírodními živly…když mě vítr potřetí sráží k zemi, otáčím  se a beru zavděk údolní  stopou nazpátek…. tady si najdu muldu, zleva běsnící vítr, zprava sluneční paprsky, to je ono…zalézám za hranu a už cítím, jak to peče….a hned slyším i ty laviny jak se řítí ze skal dolů…během desíti minut je tady vrtulník a prohlíží celou oblast…ještě se jednou vrací, zvedám se, ať vidí, že jsem ok a pak už mizí někde v dáli…v lese je opravdu výška sněhové nadílky ty avízované dva metry, krása…den mám ještě před sebou a tak pokračuji směr Hollentalussicht, koukám do údolí a pode mnou končí ferratka, nejtěžší v celém údolí….pak dolů z kopce k Dirnbacher hutte..chtěl jsem pokračovat dále za údolí na Edelweikogel, ale je třeba vytraverzovat  přez skalní práh, kde jezdí vetší i menší lavinky jedna za druhou…pálí slunce, pálí nad hlavou…takže trošku poopálit zase by to chtělo….zpáteční cesta už je v klidu, sníh se lepí na pasy a taky potkávám první turisty na sněžnicích….u lanovky pivko, pak dolů a přesun do Gesause, ať zítra něco zase vyvedu… bylo tady nádherně, krásná turistika i pro sněžničáře, když nelezeš kam nemáš, bezpečno i v lavinové  4…škoda jen toho větru, no nic, jako vždy se mám ještě kam vrátit a pěkně z druhé strany to zase obhlídnout….

na podzim jsem byl lézt tady v Gesausech, teď tam mířím opět…na parkoviště Kaiserau přijíždím za tmy, nebe plné hvězd, tak se rozhlížím a těším na ráno….to je ovšem jako už tradičně zataženo….vyrážím brzy, kolem klid a nikde nikdo…rád bych na Kreuzkogel (názvy kopců Rakušané moc neřeší), ale bohužel ho nevidím….beru za vděk prošlapanou stopou na Oberst Klinke-hutte, z ní by se mělo odbočovat…a taky že jo, uhýbám do leva a stoupám a stoupám….po hoďce a půl jsem stále v mracích, dnes snad přepadnu přes vrcholovou převěj a sluníčko mě ani neuvidí….po oblevě je stopa i sníh kolem umrzlý, pásy kloužou, přicházejí ke slovu haršajzny…plahočím se dál, mlha, nevím kde vlastně jsem… a z ničeho nic si někdo se mnou zahrává….na malou chvilku se mraky rozestoupí, ukáže se mi vrchol i sedlo, ale bleskově se zase schová…vábí mě k sobě…tak jo, přistupuji na hru a dřu dál….hezkýýý, konečně jsem nad oblačností a taky skoro pod vrškem….paráda, to je zase kochačka….ale tady už nedrží nic, takže lyže dolů a pěkně nazout mačky a poslední metry dorazit pěšo….pod sedlem stopy končí, zjevně už se dál neplahočili a tady zahájili sjezd…jelikož jsem zvědavý jak opička, musím nahoru, to chápeš, ne?.…jdu jen na lehko, věci nechávám dole…a pěkně laviništěm, tam už nemá co padat…jsem v sedle a rozhlížím se a dál už mě nějak pud sebezáchovy nepouští…převěj už je natáta, bořím se, zvuky jsou taky prazvláštní při každém kroku a tak se ubírám zpět….sníh je stále tvrdý a tak dávám oskarovi nějakou tu dobu, ať ho pěkně zpracuje….já zatím relaxuju, odpočívám a chytám bronz….před polednem už je vrstvička změklá, spouštím se dolů kopcem…nejsem kdovíjaký lyžař, ale tohle je fakt zážitek…a teď vidím, že jsem ráno šel vlastně těsně kolem cesty na Klinke hutte…tak na ni vyjedu, ještě jednou nalepím chlupáče a vyšlápnu si na chatu, pivko je mi odměnou…sjezd po cestě je v klidu, sáňkaři ještě pořád vystupují k chatě….na parkovišti se rozhlížím a jasně vidím, že tady vede stopa snad na každý vršek v okolí….místní borci si opravdu užívají, Linz je co by kamenem dohodil…středisko Sportálm praská ve švech, hlavně rodiny s děckama, ale taky upravený běžecký okruh, sáňky, no prostě to tady žije…není se čemu divit, azuro je už i tady…pro mě výlet dnes končí, sedám do auta mířím k domovu…jsem spokojený, už to byly skoro pravé jarní skialpy…vše jsem přežil ve zdraví a opravdu jsem si užil do sytosti….