Pico de Teide - Tenerife
Ahoj,
jmenuji se Libor, nový člen AZOstrava, a byl jsem požádán o napsání článku o našem výletě se Sylvou na ostrov sopečného původu, TenerifeJ Z celého výletu vystřihnu to nejpodstatnější, výšlap na nejvyšší horu Španělska (3717m) a třetí nejvyšší sopku světa (cca 7000 m od úpatí na dně oceánu).…Pico de Teide.
Při plánováním výstupu řešíme, zda-li to dáme za jeden den nebo přespíme na chatě? Po pročtení zkušeností ostatních cestovatelů byla volba jasná. Výšlap během dne, přespání na chatě cca 500m pod vrcholem a ráno to dorazíme na vrchol. Pochopitelně s pozorováním východu slunce.
Vzhledem k tomu, že jsme na Tenerife přiletěli v noci a následující dny se kolem vrcholků hor držely mraky, viděli jsme náš cíl až třetí den. O dva dny později vyrážíme. Při pomyšlení na náročný výlet si říkáme, jestli by opalovačka na pláži nebyla lepším řešením J No nicméně změna plánu nepřipadala v úvahu, kdy jindy se sem zase podíváme a krom toho byla chata pod vrcholem už zaplacena. Kolem desáté jsme nasedli do auta z půjčovny a při výjezdu, kdy na řadu přišla i jednička, dostává Corsa pěkný záhul. Co nás ovšem překvapilo, byla klesající teplota s postupně narůstajícími výškovými metry. Když jsme v cca 1000m vystoupili z auta v žabkách, abychom se pokochali výhledem, rychle jsme zalezli zpátky (kosa jak cyp)…
Cíl cesty byl jasný, malé parkoviště kousek od dolní stanice lanovky a pak pěkně po svých. Při zastávce za účelem vyfocení se s okolními panoramaty, nenapadlo nás nic lepšího, než postavit foťák na střechu auta, nastavit samospoušť a dívat se , jak se do foťáku opírá vítr a ten se poroučí na zem. S pádem se ztrácí i naděje na kvalitní fotky z výšlapu L
Na parkovišti bylo plno, není se čemu divit, bylo jasno, pofukoval vítr, který pohyboval s mraky, nad jejichž úrovní jsme byli. No nádhera. Ze začátku klasická cesta, s kterou by žádná čtyřkolka neměla problém, všude okolo samý kámen a ztvrdlá láva. Poslední část cesty už byla náročnější, strmější a užší, chata pořád v nedohlednu. Po páté hodině se konečně z ničeho nic zjevila chata. Rychle pár fotek a hurá dovnitř. Docela nás udivilo, jak to na chatě funguje. Kromě automatu na Colu za 4 Eura se nedalo nic koupit. Zato vařit se dá jako doma, většina našich spolunocležníků si začala ohřívat těstoviny, konzervy, no všechno možné. Od šéfa jsem vyprosil jeden sáček čaje, který vystačil celkem na 1,5 litru moku. Pravda, luhování poslední půllitrové konvice bylo takřka bez efektu.
Pojedli jsme zásoby v podobě baget a šli do noclehárny. Docela hezky zařízené, spacák nebyl třeba, teplé peřiny v ceně J Při pohledu na sadu kosmetických potřeb mé partnerky, které nevím, k čemu sloužily, mi došlo, že kromě nošení společného batohu jsem se měl věnovat více i jeho balení. Příště budu moudřejší J Ještě jsem se večer zeptal šéfika, v kolik je východ slunce. Dostalo se mi odpovědí, že v pět ráno. Tak to asi východ slunce prdíme. Má to být hodinu a půl na vršek, vstávat o třetí se nám fakt nechce.
A to čeho jsem se bál, na sebe nedalo dlouho čekat. Nejvýš jsem byl na Triglavu, což je nějakých 2700m. Chata byla ve výšce cca 3250m, takže po pár hodinách spánku přišlo na pořad dne, respektive noci, procitnutí a bolehlav. O kvalitním spánku do rána nemohla být ani řeč, což platilo pro nás oba. O půl páté se rozsvěcují čelovky ostatních nocležníků a hned nám došlo, že šéfik měl na mysli čas odchodu. Naštěstí J Něco málo před šestou vyrážíme i my, venku je pořád tma. Bez čelovky, která zůstala v Praze, nemáme šanci. Musíme si nějak poradit. Vytahuji svůj telefon, který kromě měření tepu umí i perfektně svítitJ Nutno podotknout, že jsem občas jsme svítili na cestu i ostatním, jejichž bludičky na hlavách stály za starou belu.
Cesta nahoru nám zabrala hodinku. Postupně jsme předběhli několik skupinek, viděli pár pozvracených kamenů, já si užil jedno naražení hlavou do skály. Střídavě mi mrzla levá a pravá ruka, podle toho, v které jsem držel telefon.
Kolem sedmé jsme dosáhli vrcholu. Konečně, huráááá, jsme šikovní. Zima, silný zápach síry a z děr vyvěrající pára. Přece jen je to pořád ještě sopka. Půl hodinu jsme čekali na východ slunce a zástupy turistů na vrcholu narůstaly. A je to tady, čekání stálo za to. Sluníčko se prodírá přes mraky a začíná hřát. Rychle pofotit, co se dá a šupem dolů k lanovce. U stanice už čekalo docela dost lidí. Většinou těch, co vyšli ráno z chaty, ale nahoru už to nezvládli. Je osm, první lanovka má jet v devět, to si tu kosu ještě užijeme. Obsluze se zželelo milých dítek a po provedení zkušební jízdy nás stahují dolů.
Od stanice lanovky je to asi 2 kilometry pěšky na parkoviště k autu. Zastavilo nám na stopa hned první autopřesedáme do svého a v hotelu jsme ve tři čtvrtě na deset. Tak akorát na snídani J Pořád jsme ještě pěkně zmrzlí. Odpolední program byl jasný, vyvalit se na pláži a chytat bronz J.
Určitě to bylo milé zpestření pobytu na Tenerife. Stojí to opravdu za to, přivstat si a pokochat se i něčím jiným, než šplouchajícími vlnami na večerní pláži s černým pískem. Kopec téměř čtyřtisícový nebývá vždy tak relativně lehce dosažitelný. Tak proč toho nevyužít.