Finale Ligure 2015

Ráno už je moře klidné, obloha se začíná protrhávat a slibované sluníčko se dere zpoza  obzoru. Náš volný den pomalu začíná. Věnujeme se nic nedělání, opalování, koupání a večer jdeme pokorzovat do Finale Borgo, hstorického centra starého města. Na zítra vybírám na lezení vícedélkový sektor Rocca di Perti, Versante nord. Je to západně orientovaná stěna, tak nespěcháme. Od auta odcházíme až kolem poledne, nádherná stěna nad parkovištěm nás táhne k sobě. A to až tak, že neodbočíme z chodníku a dojdeme k jinému sektoru. Nevadí, vracíme se. Na nástupu nám ochotně pomáhají s orientací místní lezci, tak za chvilku už nastupuji do cesty Avanzini Rossa, 5 délek, 5c. Hned ze startu to jde pěkně zostra, poctivé 5c. Ve druhé délce má Andy na štandu nějaké připomínky, hned na ní volám, že ono jí ty blbinky brzy přejdou. A taky že jo. Stěnka se spárou a pilířkem nám dává hezky zabrat. Teď následuje takový přechod za 4b po skalkách bez fixního jištění, je mi jasné, že jdu špatně, ale v travnaté pasáži jinak nelze. Troška hledání a jsme na správném štandu. Následuje další délka plotnou, po odštěpu a nakonec dvouspárou v kolmé stěnce. No, pěkně. Závěrečná délka měla být za 4b po vlastním, nad námi se ale blýští borháky. Průvodce mi říká " Vecchie Beline, poslední délka za 5c+". Málo mi bylo lezení, jen tam tak nakouknu. Začíná to plotnou, a už je tu převis jako čert. Naštěstí nad odštěpem se je čeho držet, tak se hecnu a snažím se být co nejrychleji pryč. To se mi s lehkým potáhnutím daří, ale hned je tu další spárka v plotně a závěrečná stěnka. Andlka to taky vybojuje a jsme nahoře. Už cestou jsme zjistili, že se tady cesty asi neslaňují, takže se vydáváme s lezečkami na nohou na sestup. Po traverzu na stěnou přichází spíše dvojkové slézání pilířku než sestup, ale šťastně jsme dole, projdeme pod zdí na nástup a s hrůzou zjišťujeme, že je půl šesté. Pro dnešek to máme za sebou. Zůstáváme na parkovišti pod skálou, máme tady co dělat i několik dalších dní a je to krásné polezeníčko, takže na to zítra vletíme hned po ránu.

Už o půl deváté se nám podařilo vyjít pod skálu, takže v devět už se leze. Rocca di Perti, settore settenrionale. je to vestínu, tak jdeme do Mariangela , asi 120m, 6a (jedná délka, jinak 5c). Hned na nástupu se nastačím divit, co jsem to vybral. Koutek se spárou, pěkně převislý nástup, dvakrát se musím po prvních krocích vrátit, pak to ale přelízám. A jelikož se mi to asi zdálo málo, jedu hned dál za vidinou borháku, to už ale je délka z jiné cesty, 6a, ale tady to za tolik nebylo. Andulka se připlíží za mnou za štand, spokojenost s výběrem cesty vypadá na její tváři obvykle úplně jinak. Musíme slanit a kousek traverz pod náš směr. Možná jsme měli raději slanit až dolů a jít na pivko. Stěnka s odštěpama, převisky, oblez pěkně přes převislé břicho. Kupodivu se dostávám do jeskyně a dobírám Andy. Opět ten nevěřícný pohled. Pokračuji po hraně do další jeskyně, popletu tady štand, to ale napravíme a jsme pod klíčovou délkou. 6a. Odlez dolů. spárka ve plotně ubíhá pěkně nad hlavou někam k oblakům. V malé jeskyňce sice najdu štand, ale ze zdola dostávám jasný pokyn, "klidně pokračuj". Co mi zbývá. Tož jdu na věc, je to fakt boj. Jsem na štandu, musím přiznat, že jsem vzal dva krát za vděk výpomocí presa na přidržení, ale vůbec mě to neštve. Mám to za sebou.  Následuje krásné lezení po hraně na další štand, ještě pak dvě délky spojím jsme nahoře. Je půl dvanácte, dávame se na sestup. Chvilka pauzy a o půl jedné už jsme na nástupu do Consolando Consuelo. 100 metrů, dvě délky za 5b, jinak snažší. Jedna z těch pět béček byl krásný kout s prvním dorhákem pěkně vysoko, ale spára v koutě brala na sokola a tak to bylo fajn. Přidal jsem k ní hned v jednom zátahu ještě další délku a jsme na štandu pod komínem. To neumím, to bude trápení. A věru, bylo to tak. Ještě hned pod druhým borhákem musím přehodit boty na bok sedáku, jinak se tam nevejdu, kopýtka mi kloužou po hladké pogumované stěně. Ruka už už sahá po presu na pomoc, ale fuj, je to pět béčko, to musím dát. A nakonec jo, jsem rukou v první kapse a pak už je to pohoda. Dotáhnu to až nahoru a máme splněno. Andulka to vyběhne jako nic, pískaři se hold v komínu neztratí. Jsou dvě, jdeme dolů, oběd, cesta do města na pláž. Sluníčko ale mělo dnes zřejmě jen ranní směnu, tak se obloha pokryje hustými mraky a my se z pláže ještě protáhneme městem a pak už přejedeme pod náš zítřejší cíl.Paretone Bric Pianarella. Tady se ale kempovat nedá, tak nás cesta dovede až do Orco Feligno, tady najdem hned pod vesnicí parádní plácek a jde se bydlet. Zítra máme při nejmenším stéjně náročné cíle, je třebaodpočívat.

Moc  se nám ráno nechce, tak jsme pod nástupem až před půl desátou. Trošku horší orientace, ale nakonec se podařilo najít nástup do cesty Ĺautunno dei Mochicani, 175 metrů, 6 délek, 5c+ nebo 7a(7a nebo 5a/A0). Už jsem byl jednou na prvním štandu, než se nám podařilo najít nástup, ale hlavně, že jsme, kde máme být. To jsem teda žádostiv, co to bude. Západní stěna nám poskytuje stín, nástup na plotnu za 5c hned podle rady průvodčíka ojebávám po stromě jako drevokocůr, dále už čistě  a  jsem opět na známém štandu. Druhá délka 5c+. No, koutek po odštěpu, převis a plotna. Zpočátku se snažím a bojuju, ale nic naplat 5a/A0 je pro mě tak akorát. Další část je o něco málo lehčí, ale jsem s bolavýma prackama na štandu. Andulka se to snaží za mnou vybojovat čistě a odvaří se na celý zbytek cesty. Je vidět, že je to nejlehčí cetsa dle průvody v celé stěně a tak je řádně ojetá, hrany jsou obroužené a chyty mastné. Co naplat, jsme slaboši, musíme lézt marastem. Ale tím radovánky nekončí. Dále za 5c, kousek traverz s luftíkem pod nohami, plotna a na záver oklouzaný koutek. Troška trápení a strachu, ale nakonec čistě na štandu. I Andulka to bleskurychle vyběhne a řešíme, kam dále. Asi jsem to trošku vzal jinudy, ale je třeba dát traverz dolů, nic příjemného, to už jsme na správné trase. Štand a nad ním stěnka s odštěpem. Sokol volá, ber mě pěkně z boku a ničeho se neboj. Tak jo, konečně nějaké hezké lezení. Andulce se to vůbec nelíbí, mračí se na mě a ani fotit jí nesmím. A to nás právě čeká poslední délka. Originál vede po vlastním jištění převislým komínem, na to nemám  ani matroš. To už jsem ale při výběru zamítnul a dáváme se po borhácích, 7a ( já 5a/Ao, Andulka si vylepšuje náladu a vylézá to za mnou  s odsedáním v borhácích). To je teda prasárna, to bych netrénoval ani na skalkách,  natož někde sto padesát metrů v luftě. Jsme nahoře, vzalo nám to tři hodiny a je jasné, že pro dnešek stačí. Takové Finale Lifure si pamatuji z minula, plotny, dírky, lištičky. Tenhle sektor je pro Pány lezce a ne pro ořezavátka jako já. Koupel v potoce, nákup proviantu a jedeme dále.