Cesta do země, kde zítra již znamená včera

jak to vlastně celé vzniklo?....jak asi.....sklenka vína, nohy na stole, noťas na kolenou a cestuji po světě....koukám, jestli Pamír7000 na stránkách zrušil, jak avizoval, výstup na Lenina...a do kalného oka mi padla akce na Kavkaze s výstupem na Elbrus....pak už jsem si jen s Michalem vyměnil dva mailiky, deadline už byl téměř pryč.....nikdo nechce jet, prý moc organizované....a tak od stolu v Paklenici, kde jsme právě za lezbou, vyplňuji přihlášku a je to hotovo.... po třech dnech od prvotního pobláznění mám letenku a jedu...kdo by to řekl, já, který tvrdím, že týden je až nad hlavu a nejraději jsem autem do 24 hodin doma, se vydám do země, kde si budu moci oprášit azbuku, popít vodku, ochutnat boršč a svézt se maršrutkou...v té době jsem ještě netušil, v jaké kondici se vrátím z Arca....ale jelikož cesty zpět už nět, čtrnáct dní se léčím a s více měně v pohodě balím věci, vážím, balím, vybaluji.....sakra, to není moje šálka čaje...ale jo, ve čtvrtek sedám na RegioJet, jedu k Žofce a v pátek ráno se kodrcám ještě poloprázdnou Prahou na letiště...v odlétové hale již stepují nedočkaví účastnicí zájezdu...zvědavě jeden druhého okukujeme, neznáme se, ale tak nějak cítím, že to bude dobré...má to vždycky určitý nádech neznáma, když se sám vydávám s nějakou partou, kde nikoho neznám...poslední přichází s notným zpožděním Michal, majitel cestovky se svými dvěmi pomocníky, Adamem a Pavlem "Pašíkem".....letenky, organizační pokyny a už se jdeme odbavit...pochopitelně, že mi přes veškeré maskování našli celníci v báglu kartuše k vaříči a tak je vybaluji a odevzdávám...škoda, uvidíme, jak mi budou polívky a sušená strava chutnat zastudena...věřím, že mi aspoň baťoh přiletí tam, kde má....Airbus 320 nás dopravuje bez problému do Moskvy, tady je 32 stupňů, uvnitř letištní budovy něco kolem 40, chaos, zmatek.....stánky nabízejí Matrjošky, samovary, jen Živyje kviety jsou nahrazeny kopiemi parfému světových značek...rychle se snažíme dostat na vnitrostátní letiště, máme sice dvě a půl hodiny, ale stíháme jen tak tak....tady všechny přepážky odbavují všechny lety, zmatek, tlačenice.....Airbus 319 již takové pohodlí neposkytuje a tak v poloze skrčence čekáme na ploše 50 min., než nás dispečer pouští nahoru....po dvou hodinkách přistáváme na letišti v Minerálních vodách...první problém je na světě, Richardovi zůstává zavazadlo v Moskvě, údajně ho Aeroflot dopraví zítra do kempu....stranou ziskuchtivých taxikářů před letištěm parkuje náš rádoby autobus, nasedáme a vydáváme do 200 km vzdálené vesnice Elbrus, kde v kempu Saklja budeme mít základu....sedačky nendrží na svých místech, gumy se šoupou po podbězích, ale jedeme jako s větrem o závod.....díra nedíra, předjíždíme, troubíme, zastavit nás dokáží jen pravidelné ozbrojené hlídky na cestách...vypadá to, jako by tady byl vyjímečný stav, check-pointy se zátarasy připomínají hlubokou totalitu v okolí Berlínské zdi...vojáci se samopaly, transportéry, milice...prostě se tady zastavil čas a dne již vím, že to byl jen začátek...kolem půlnoci přijíždíme do kempu, dáváme pivko, stavíme a stany  a zaleháme, kde se dá...vstáváme kolem deváté a bojový plán je jasný...odjezd na první trek v půl jedné, do té doby dokoupit ve vesnici zásoby, benzín a na mě se usmívá štěstí a od Bóže z Brna kupuji plynovou bombu, je po starosti...rychle přebalit a hurá maršrutkou do vesnice Verchnych Baksan...čekáme ještě na druhou půlku partičky, navštěvujeme místní magazín, korán na zdi, vlněné produkty a sčot na pultě nás jasně uvádí do reality místního života...rychle stoupáme cestou necestou do údolí Kyrtyk...pajdám, ale jde to....stupně jsou tři- jde to, ještě to jde, už to nejde....Michal má natažené vazy v koleně, jinak rychlonohý vedoucí si rychle získáva přezdívku "pajda" a stoupáme pohodovým tempem....déšť nás nutí postavit stany již po dvou hodinkách, nevadí, bágle se zařezávají do ramen, pro první den je to tak akorát....po dešti se konečně o něco blíže seznamujeme při podupkávání v kroužku u čaje....koupel v říčce nás před spaním osvěžuje a my jdeme dospat předešlou noc...odchod druhý den v devět....po ránu zažíváme nájezd krav a ovcí na náš tábor, asi je přilákala naše snídaně...pomalu nás zahřívá ranní sluníčko, šup šup, ať nám trasa ubývá...ploužíme se dolinou, řeka nám dělá svým proudem společnost a přivádí nás do doliny Mukal...cestou se nám poprvé ukazuje východní vrchol Elbrusu s východní výstupovou trasou po lávovém potoku....po půl druhé se dostáváme do rozsochy s dolinou Mkjura a budujeme další tábor....tady se zdržíme dvě noci...většina se vydává ještě na lehký klimatizační průzkum terénu, já volím odpočinek, chladím nohu v říčce, čerpám energii za slunce....výhled je nádherný, údolí uzavírá sedlo Iryk, stejnojmenný trojvrchol Iryk, Sovětskyj Vojín, Kazgenbaši...večer bojové rozdělení, plány smělé, uvidíme, co dokážeme...pokojová služba nás budí před půl šestou, po hodince vyrážíme nalehko do sedla Syltran...několikrát se musíme dostat přes říčku, někdy úspěšněji, někdy méně, Petr padá do tůně, vyklepává vodu i z uší a vrací se do tábora...v devět jsme v sedle ve výšce 3350 mnm...konečně nádherná panoramata...na řadu přichází výstup na Mukal....firnovým svahem se dostáváme na předvrchol 3550 mnm, bohužel dále to nepůjde.....hřeben je rozbitý, bez sněhu, výstup na vrchol je naopak sněhem pokrytý, je nás moc, není to jak zajistit...sestupujeme, někteří po stéjne trase, šest se nás vydává na druhou stranu sedla k jezeru Syltránkal...po suťovisku následují nádherně rozkvetlé louky a finálem je koupel "na Adama" v třístupňové vodě ve výšce 3190...předně musíme ale demonstrativně rozbít ledové kry.....hurá zpět do sedla, zdlouhavý a nezáživný  sestup do tábora, kolem 16 hodiny zouváme boty u stanů...dnes to bylo jen nalehko, batohy jsme ani necítili, zítra už zase v plné polní....bouřka rozhání večerní poradu, blesky lítají kolem stanu, vítr si pohrává s tropiky našich stanů...nejdůležitější víme, odchod o půl sedmé....budíček v pět je zbytečný, lije, není vidět na krok, zalézáme zpět do spacáku a startujeme až v osm...čeká nás tvrdý výstup, o půl dvanácté se dostáváme pod ledovec Mkjara Východní....na řadu přicházejí sedáky, lana a ve čtvrt na dvě dosahujeme sedlo Iryk Vostočnyj 3780 mnm...původně jsme měli ještě něco málo povylézt na Iryk, kosa a vítr nás nutí prchat do doliny....hlubokým firnem a živou sutí se koulíme dolů....po zadku je to asi nejrychlejší, jenže to tak nějak moc studí, rychle zpátky na nohy...za další dvě hodiny jsme teprve ve výšce 3200, potím se při představě, že kemp je ještě 1700 výškových metrů pod námi...nic se nedá dělat, dolů musíme....chvilku nás vedou dvě telata, pak zase osel, jak symbolické....následuje čtyřkilometrový pochod lesíkem a konečně vidíme paneláky vesnici...ještě sestup kolem pískových pyramid, v 19.15 jsme u obchodu.....chvála bohu...pivko, vodka, grilovaná kuřata, krásný závěr dne...kilo jablek 100 rublů, půl litru vodky 100 rublů, co asi zvítězilo....v kempu začíná bujarý večírek, jsou mezi námi tři čtyřicátnici, takže je o sponzory postaráno...ale trmácení celého dne se mi vrylo pevně do paměti....po návratu domů si okamžitě vymažu Pamír7000 z oblíbených, ve stanu si rozkládám polívky jako adventní kalendář a těším se, až budu trhat poslední okýnka do návratu domů.....Michalovi už nevěří nikdo ani dobrý den, 1300 výškových metrů nahoru, 2000 dolů, to je fakt  dost, hrůza...ale jelikož vodka mění názor, nad ránem se rodí rozhodnutí o výstupu na Východní vrchol Elbrusu lávovým hřebenem...konečně se vyspím, vodka funguje lépe než rohypnol...ve středu máme odpočinkový den, jen se jedeme kolem poledne porozhlídnout do Čegetu, navštívit místní tržiště....bohužel nás doprovází pravidelný odpolední déšť, který přišel dřív, než obvykle...je potřeba si dát nějaké to pivko, ať se dostanete do patřičné nakupovací nálady, s čímž nemáme vůbec žádný problém...najdeme tady dokonce i outdoor obchod, infocentrum, prostě to tady žije...zpět chytáme maršrutku, zvláštní to způsob dopravy na Kavkaze...prostě stoupneš k cestě a čekáš...cena je zhruba jasně stanovená na 50 rublů, určitě ti během chvilky někdo zastaví....tento způsob dopravy nepoužívají jen vandráci, jako jsme my, ale i místní k dopravě mezi vesnicemi, k cestám do práce atd....auto nás zaveze přímo k obchodu na "sídliště", těžko si tento pojem umíte představit v Kavkazském podání, dokupujeme zásoby a večer je opět hodně veselý...prostě se sešla parta perfektních lidí, což je v  poměrně velkém počtu účastníků vcelku vzácnost...v místní restauračce kolují historky, chlubíme se našimi úspěchy a neúspěchy, plánujeme příští cesty a hned jsou tři ráno a my jdeme na kutě...ráno přijíždí vlaková skupina, navzájem se okukujeme a kolem oběda vyrážíme na čtyři dny opět na trek, tentokráte do doliny Kurmiči...mraky se honí všude kolem, ale nezaprší a nezaprší, takže nakonec vyrážíme...40 lidí, to už je pořádná partička...nástup je pěkně zostra prudkým lesním chodníčkem, potíme se, je dusno, bágly na zádech nějak rychle těžknou....po dvou hodinkách se dostáváme na okraj lesa, začíná pršet a tak traverz úbočím vysoko nad říčkou, trávou a náletem do výšky ramen je poměrně adrenalinovou záležitostí...jsme durch promočení, stále stoupáme vstříc hustým mrakům před námi...ve tři nacházíme vhodné místo pro bivak v tak velkém počtu, rychle stavíme stany a zalézáme každý do svého kousku domova...kapky deště vytrvale smáčí naše stany....kolem osmé přestává padat a tak ještě chvilku podupkáváme v kroužku mezi stany, bohužel máme vše mokré, ani čaj nás nezahřívá a nezbývá, než zalézt do našich peřáků...ráno mě "stáří" budí před pátou a můžu si vychutnat východ slunce a vyfotit nějakou tu fotečku.....v půl sedmé už je zase vidět jen tak akorát k posledním stanům.....trošku chaoticky diskutujeme, co dál...spousta názoru, žádný výsledek.....já jdu teda určitě dolů, mám vše mokré a další noc nad ledovcem, to by fakt nebylo dobré rozhodnutí...nakonec odchází 99 procent výpravy, jedinci se ještě brodí vysokým mokrým porostem, ale stejně to taky vzdávají a  následují nás do sluncem zalitého údolí....všude kolem vidíme husté mraky sedící v dolinách.....v kempu sušíme věci, seznamujeme se s novými přírustky výpravy, odpolední večírek je v plném proudu...když se po půlnoci vyhlašuje závod ve šplhání na borovici za pomocí maček a cepínu, myslím, že je nejvyšší čas jít bydlet...ráno jasné a krásné, takže hlavně vlakaři posílení o pár trekuchtivých účastníku z letadla se vydávají na dvoudenní trek k jezeru Siltran, tam jsme už ale byli a tak volíme pohodový výlet na Čeget za pomocí lanovky...500 rublů nám dává nárok naskočit na babičku mezi lanovkami, která nás posunuje do výšky 3100 mnm....úbočím se dostáváme v pohodě na vrchol ve výšce 3440 metrů...v mracích se snažíme zahlídnout Elbrus s výstupovou trasou od jihu, marně...aspoň že na opačné straně nás čekají krásná panoramata...po sestupu ještě nutná návštěva tržiště, nekup to, když je tady všechno tak levné a stařenky za pulty ti nedají pokoj, dokud se tvoje ruble nepřesunou do jejich kapes...šašliky, boršč, placky, polévky, to je to, co následuje před cestou do kempu ....dnes máme klidný večer, paráda, to tu ještě nebylo.....v noci opět bouřka, má fakt sílu, možná si i ucvrnknu do spacáčku....ráno opět jen bělavé obláčky po modrém blankytu plynou a my doprovázíme první odvážlivce k výstupu po jižní trase na Elbrus....přesunujeme se do vesnice Azau, odkud vedou lanovky postupně na stanici Staryj Krugozor, dále pak po přestupu na Mir do výšky 3100 mnm...tady my již šlapeme po vlastních, ti, co jsou natěžko využívají ještě poslední úsek za dalších 200 rublíků až na konečnou stanici Garabaši do výšky 3800....tady je první možnost noclehů, tzv. Bočki, prostě plechové válce, ve kterých můžete za nějakých 700 rublů strávit noc "v plném komfortu"...všude kolem je nehorázný bordel, staré rozbité rolby, spostá různých krámu, nechápete, jak se tady vlastně to všechno harampádí dostalo....je to zároveň depo roleb a skútrů, které každé ráno vyvážejí ruské turisty až po Pastuchové skály nějakých 4800 metrů vysoko...nedaleko pak cesta většiny z nich končí, neboť dvě ráno, mráz a rychle nabyté metry převýšení je mění ve zvracející trosky....my se ale jen krátce zastavujeme a následujeme naše odvážné kamarády svahem na další místo ubytování, Prijut 11, 4050 mnm....chodník je tvořen širokou cestou pro rolby, kde se neustále prohánějí ruští pubescenti na skútrech...prostě národní přírodní park v místním podání...naštěstí nepotkáváme místního výběrčího daní, kteří vás zkásnou o 1000 rublů za vstup do parku....na Prijutu se po chvilce odpočinku loučíme s vrcholovým týmem, přejeme jim hodně štěstí, to nakonec i měli a hned příští den stanuli na západním vrcholu...my se obracíme k ústupu a mizíme nenávratně v dolině.....viděli jsme Elbrus v celé jeho kráse dvouvrcholové sopky, pěkně jako na dlani...po svahu se stále ještě potácely sestupující družstva a jednotlivci, počasí bylo ideál....skupina z jezera Siltran je zpět v kempu, takže "vsjo jasno"....vodka, čaj, rychlá večeře a poplašná zpráva, že Michal dělá v hospodě rozlučkový večírek, neboť se vrací domů dříve...tam přeci nemůžeme chybět....a tak s heslem "máte štěstí, že jdu právě kolem" se za námi zavírají vstupní dveře šantánu...panáky na jeden vrchol, panáky na druhý vrchol Elbrusu, a jelikož má Kavkaz spoustu vrcholů, až půl druhá nás rozhání do palatek....ráno balíme věci, jde do tuhého, zahajujeme útok na kopec...moc mi to nejde, asi za to může čaj, v Rusku se pije hodně čaje...a jelikož "cílem je cesta", my zvolili východní vrchol Ačkerjakolským lávovým potokem za 2B ruské stupnice...průvodce říká " náročná trasa začínající ve vesnici Elbrus ve výšce 1600 m. Během výstupu Irik a Irikčat se dojde na sedlo Čat, odkud začíná samotný výstup. Je možné udělat ještě další bivak na lávových polích výše. Výstup spočívá v překonání ledovcového pole - horního okraje doliny Džikiugankez a nástup na Ačkerjakolský lávový potok, což je kamenitý proud prašné lávy, která se táhne po východním svahu hory až do výšky cca 5000m pod boční kráter východního vrcholu. Trasa stoupá na východní vrchol. Krajinově velkolepý  výstup".....jdeme na to....místo v deset odcházíme o půl jedenácté, prostě některé rušivé elementy nepředěláš...stoupáme k pyramidám, sluníčko nám peče do zad, vypařují se z nás poslední zbytky včerejšího večírku....hodinový pochod lesem nám poskytuje trošku stínu a už jsme zase u vody...kolem nás se stahuje stádo různě starých býčků, no nevím nevím, jestli moje barevné oblečky jsou právě tím nejlepším maskováním...na štěstí jen zvědavě nakukují do našich batohů...máme bojara a tak z povzdáli sledujeme, co se jim bude hodit...naštěstí to nejsou turisti a jdou si pěkně po svých....stoupáme prahem nahoru, tady nahoře byl plánovaný dnešní bivak, ale jelikož to ještě jde, přidáváme ještě hodinku....co ujdeme dnes, zítra jako když najdeme...kolem 16 hodiny už toho máme dost, stavíme stany, vaříme, hrajeme kostky a do stanu nás zahání každodenní příděl deště, hromů a blesků....ráno vyrážíme v 8 hod, čeká nás těžký den....chystáme se spojit dvě etapy a dojít až na lávový potok...šlapeme tak, jak se má, neznám bolest...i když poledne není právě nejlepší doba na přechod ledovce, navazujeme se, nandaváme mačky a jde se...kopec nás zkouší, chvilkama nevíme, kam jdeme, motáme se po ledovci, nakonec se nad námi slituje a pošle mraky zpět do doliny...prostě nás chce...lana necháváme pod šutrem a rychle vzhůru k místu našeho dnešního noclehu.....cca 4100 mnm...uvařit, vyčistit zuby, vyčurat a spát, ráno je budíček odsouhlašen na druhou hodinu....budím se už před půlnoci, nejde spát, jako vždycky před výstupem...to k tomu tak nějak patří...pocit nervozity a nedočkavosti mě nutí v jednu vykouknout ven, kde mě vítá jasné nebe posypané hvězdami s mléčnou drahou přímo nad stanem....kdybych tak věděl, které souhvězdí je které...po druhé už voní nudlová polívka, zahušťuju ji ještě jednou paštikou, kafčo, čaj do termosky....a co dál...skupinové foto, přání hodně štěstí a pokus o kopec může začít...za hodinu dáváme 400 výškových metrů, všichni toho máme plné zuby, zcela očividně jsme to přepálili....mačky z batohu, já si nechávám hůlky, většina si bere cepín a pokračujeme...pěkně každý sám za sebe...už jen 1200 výškových, brnkačka....krok za krokem, my, co máme hůlky volíme vyšlapanou sestupovou trasu, pěkně jako po schodech...zbytek se trápí v šikmém traverzu, s cepíny to neudělali dobře...výška se podpisuje na kondici, pomalu, ale jistě stoupáme...mrznou mi nohy, chtělo by to duplexy....přichází svítání a s ním i blahodárné sluneční paprsky....fotíme, zahříváme se, něco málo do žaludku...a tak stále dokola...jsme roztříštění po celém kopci....když se doplazíme na kótu 5400, nejraději bych se na to vykašlal, mám ja to zapotřebí...nejde o fyzické síly, mám nějakou morální kocovinu....Michal s Hankou mi nedávají na vybranou, já jsem je dokopal až sem, oni mi to teď vracejí....neznám bolest, musím....ještě jeden výšvih a před námi se objevuje závěrečný hřebínek....ještě 200 metrů, ještě sto kroků a jsme tam....není to vrchol v pravém smyslu slova, je to sněhová koule s vrcholovým trianglem...radost je tu, dokázali jsme to...poplácávaní po zádech, potřásaní rukou a s něžnějšími účastníky výpravy vrcholé pusy...10.7.2013 v 10,20hod místního času nás Jeho veličenstvo Elbrus přijal na svém východním panství ve výšce 5621m...podává se jasná obloha, nádherné výhledy, silný vítr a vcelku slušná kosa.....jsme tady sami, na západním vrcholu vidíme snad stovku lidí, prostě podmínky jsou ideální....rychlé fotečky, samospoušť nám dělá skupinovku a po desíti minutách se s pokorou a poděkováním dáváme na ústup...scházíme do závětří, svačíme a asi z výškovky začínáme blouznit a spřádat plány na příští vrchol...že by už začínal šestkou...uvidíme...zas tak špatné to přeci dnes nebylo, že....sestup jsou galeje, boříme se místy po pás do firnu, propadáme se, slovní zásoba se omezuje jen na stručné, krátké, zato velice výstižné nadávky....rychle do stanu, pííít, to je to, co potřebujeme...vaříme, pijeme a teprve teď přichází ten správný pocit euforie....s plastovkou ruského národního nápoje děkujeme, že nám dnes kopec umožnil se k němu podívat a užít si tu nádheru všude kolem.....ale aby jsme moc nezpychli, posílá nám vichřici a ta nám nedává spát až do zítřejšího rána...ráno je sice jasno, ale v ešusech máme zamrzlou desíticentimetrovou vrstvu ledu, konečně  použijeme cepíny k něčemu rozumnému....po kopci se motají další vrcholuchtiví zájemci, dnes jsou ale ještě hodně nízko, zřejmě je krutá zima a silný vítr donutila čekat ve stanech až do východu slunce...o půl deváté se vydáváme stejnou cestou, po které jsme přišli, zpět...ledovec je dnes pevnější a viditelnost dokonalá, tak to jde o něco lépe...a jelikož nejsme žádná ořezávatka, natahujeme pochod až do kempu...fuj, maras....puchýře v botech cítím už od poloviny sestupu...no a jak dále...klasika...vodka, pivo, posezení v "pipi grilu", mlaskáme a máme boule za ušima....nahoře nás bylo osm z desíti, celkem slušnéj oddíl...přesun do béjzu už byl ve veselé náladě a ta se nás držela do brzkých ranních hodin.....další dva dny sna d raději nebudu popisovat, asi si umíte představit, co se dělo.....a tak v neděli ráno se loučíme s naší základnou, naposledy si vrýváme do paměti nápis nad vstupem "Lučše gor mogut byť toľko gory" - nebudu vás trápit uzbukou, je to jen foneticky.....v Minerálních vodách se loučíme s naší vlakovou částí, zatlačíme slzu a jedeme na letiště.....tady nás čeká nemilé překvapení v podobě dvouhodinového zpoždění odletu...to bude ještě dnes legrace....odlet se stále odkládá, nakonec přeci jen startujeme...a co čert nechce, nechce nás ani Šeremetěvo a dvacet minut kroužíme nad Moskvou...18.35 vystupujeme z Boeingu 737 a 18.55 jsme v Airbusu 230...mezi tím jsme absolvovali přesun z vnitrostátního na mezinárodní letiště....před námi běžel pilot, vedl nás postranními chodbami a výtahy, zrychleně jsme se dostali přes kontroly a následoval zběsilý úprk davy nic nechápajících turistů....15 špinavých a pachnoucích trosek se snaží probít k vysněnému návratu k domovu.....vše dobře dopadlo a tak se v neděli těsně po osmé našeho času jen tak zvolna blížíme k výdeji zavazadel.....nikdo nevěří, že by nám je stihli přeložit...a jelikož jsme byli hodní a zázraky se dějí, naše pytle vyjíždějí mezi prvními....tak.... tohle dobrodružství skončilo...loučíme se, asi jsme se jeden druhému dost vryli do paměti, mi teda utčitě.....parta báječných lidí, to je obrovský dar....i když to bylo pro mě dlouho, jsem spokojený...užili jsme si, poznal jsem krásy Kavkazu....nevím, asi se tam už nedostanu, ale dnes už nevylučuji, že bych se nechal zase někdy zlákat na takovýhle delší výlet....i ten pamír7000 si nechám v oblíbených....děkuji vám všem, kteří jste mi ve vaší společnosti umožnili prožít báječné dva týdny, dík klukům průvodcům, co to s námi neměli vždycky zrovna jednoduché, dík Michalovi, že to pro nás všechny zorganizoval....a vy ostatní neváhejte a jeďte, stojí to za to....tam se prostě zastavil čas a to je dobré si občas uvědomit, kde vlastně můžeme žít......je tam krásně, jen ty nástupy pod kopce jsou dlouhatááánské...ale to ke Kavkazu tak nějak patří