Briancon 2015

V noci dojedeme do sedla Col dÁllos nad velkým lyžařským střediskem. Cesta jde jen velice pomalu, troška zdržení bylo i při prohlídce města Castellane a pak nekonečné stoupání serpentinámi až do výšky 2250 m. Konečně chladná noc a pohodový spánek. Ráno okračujeme, co jsme vystoupali, okamžitě ztratíme a dorazíme do města Barcellonete, krátká prohlídka a pro změnu zase stoupání a serpentiny do cedla Col d´Vars. Krásné výhledy mě svedou k polední pauze. Sjedeme dolů přes velkolepé lyžařské středisko Var, jelikož je léto, zdech tady pes, a pak už nás cesta zavede k první vyhlídce na Barre des Ecrins. Paráda. Pokrač

ujeme do Brianconu, nad městem dávám opět pauzu, vedro je tady stéjné jako ve Verdonu, jen ten osvěžující vítr je o něco intenzivnější. Andy není dobře, tak jedeme do Brianconu do lékárny doplnit zásoby léků. Neštěstí je paní ochotna trošku mluvit anglicky, dostaneme, co potřebujeme a hned je pacientovi o něco lépe. Briancon má na okraji "Sud" velkou nákupní zonu na dokoupení zásob, střed města jsou jen drobné obchůdky. Zato cedule "Historick center" nás vede nad město, kde se hradbami skrývá opravdový středověk. Původní baráčky a nesčetné uličky plné krámků s oblečky nebo suvenýry a spousta turistů. Ale určitě to stojí za to se tam zastavit. Jedeme ven z města, je potřeba najít místo, kde budeme bydlet. Koupil jsem samozřejmě průvodčíka oblasti Briancon se všemi přilehlými sektory. Je za 30 eček, ale asi lepší, než si kupovat jednotlivé oblasti. Kousek zpátky se dáváme v Prelles cestou na Les Vigneaux. Najdeme  plácek na spaní a později zjišťujeme, že jsme přímo pod sektorem Casse de Prelles. Bohužel jihovýchodní strana, tak z toho asi nic nebude. Ale ráno je úplně o něčem jiném, zataženo a tak nás to vytáhne na jednu ze zdí nad parkovištěm, Less ressauts. Má tři hvězdy a taky to tomu odpovídá. Krásná skála, skvěle odjištěná, kraťoučký nástup.  Škoda jen, že po desáté se rozhodlo nebe vyjasnit a ve dvanáct už nás polední žár žene do stínu lesíka k autu. Zkusíme 4c, to jde, tak bereme pak cesty pěkně po řadě, 5b, 5b, dvoudéku 5a, 6a,  a nakonec ještě další 4c,5c. Ještě tu sou dvě cesty pro nás, bohužel poledne je poledne.Odpoledne trávíme u říčky La Durance, pak se posuneme směrem na L´Argentiere, malé městečko, stačí chvilka a můžeme pokračovat do údolí Vallouise až k dnešnímu cíli Ailefroide. Tady by měla být asi největší lezecká oblast celého údolí, tak to zhlídnem, než se začneme ubírat k domovu. A taky že je..  Vesničkou, no vesničkou, spíše lezeckým kempem projíždíme  kolem osmé večer, teploměr stále ukazuje 25 a tady to žije. Všechny bary jsou plné, asi se probírají úspěšné cesty dnešního dne. My ale pokračujeme až na parkoviště na konci pod sedlem, odkod se vychází na Barre des Ecrins. Trošku koukáme po vysokých horách, ale i když nám v autě celou dobu zavazí výbava na sníh a led, odoláme a kousek sjedeme, u jedné z mnoha laviček parkujeme, no a později taky nocujeme. Snad je tak na okraj, vyhlašujeme Francii za zemi much. Takové nálety, to jsem ještě neviděl. Stačí zastavit a ta stvoření bez pudu sebezáchovy se okamžitě vrhají na auto. hrůza. Ráno spíme sice ve stínu, ale všude kolem už nás vítají sluníčkem ozařené vršky okolních velíkánů. Zdravotní  stav spolulezkyně se zlepšuje, sice pod prášky, ale přece, tak jdeme do vícedélky. Nad Ailefroide je stěna  Two hot men.Nejlehčí z cest je nazvaná Chaud Biz, klasifikace D-, 180 m, 5b,5b,5b,5b, 4c, 5c, 5b. Musíme kousek  nahoru, celá stěna by měla být otočena na jiho-západ, zdá se, že bude po ranní rose vlká, takm ještě stihneme nějaký te shoping a jde se na věc. Nástup krátký, trošku problém najít první borhák, ale jelikož je to první cesta ve stěně, snad je to ona. Hned ze startu se ukazuje charakter cesty, plotny. Prstíčkem, šrkábu, nehtíčkem se držím, o nohách ani nemluvě. Taková gymnastika po ránu, ta zahřeje, potím se. Dvě délky vyvažovaček a pak první odlez ze štandu stěnkou se spákou, no fuj. Ale nakonec to jde a zase ty plotny. V délce za 5c nás vítá převis v koutě, taky slušný kousek. Ale ač se to zdá ze spodu vcelku jasné, kudy vede cesta, moc mi nepasují ruce, je to tady pořádně zamaštěné, no co bychom chtěli od nejlehčí cesty ve zdi. Trápím se, ale dávám, a pak pro změnu plotny a zase plotny. Pomalu si na ně zvykám a snad jím i přicházím na chuť. Pozdě, cesta končí. Sestup taky vcelku na pohodu, auto a vinný střik na zdar dne. Co dál? Budeme se ubírat k domovu, je čtvrtek, tak snad ještě jedna zastávka by se vsákla, nabízí se Lago di Como. Uvidíme, pokud nezvítězí ve zdejším shopu Cuve de Ailefroide nad zdravým rozumem, posuneme se zase dále.