Arco 2013

To je teda paráda, chčije a chčije…a to už čtrnáct dní a potopy jsou tady….jak to pořešit? Utečeme!!!!!!!!!!!.....takže dokupuji průvodce pro Finále Ligure a plánujeme cestu do slunné Itálie…i když slunné, v Dolomitech sněží jak v zimě, takže tam se letos určitě nezastavíme….při studiu průvodčika  zjíšťuji, že Finále není asi pro nás ta pravá oblast….úroveň cest je pro nás hooodně nad naše možnosti a skoro všechno, až na pár sektorů, jsou sportovní cesty do dvaceti metrů…no a kde jsme nakonec zkončili, no přeci v Arcu….středa večer po deváté vyrážíme, čeká nás obvyklých tisíc kiláků…za Linzem to zapichuji na odpočívadle a zbytek dorazíme ráno…na Breneru nás vítají čerstvě zasněžené vrcholky hor, no nic naplat, příroda je příroda, té neporučíš….dnes už nic nelezeme, chvilku lelkujeme v Gardě u jezera a pak hrrrrr do Arca, co kdyby se tu v obchodech něco změnilo….né, vše je při starém, i to vínko na náměstí je stále supr…nasáváme atmosféru…ubytujeme se v ZOO campu a ráno balíme věci a vyrážíme…..plány veliké, tak na to jdeme pěkně zostra….dnes by to měla být 400 metrů dlouhá klasika Cristina V+/VI v sektoru Monte Casale, dvanáct délek… v devět si u auta na sebe nahážeme cajky a jdeme na věc….chvilku hledáme kudy tudy a už se  s námi dává do řeči týpek na vrátnici místního kamenolomu, ochotně nám ukazuje směr a hned nás zároveň odrazuje od naší cesty, prý těžké a bez skp a kladiva, to nepůjde, potřebuješ silné svaly….no uvidíme….na nástupu je před námi trojice Italů, tak chvilku čekáme a nastupujeme…hned první krok za V je pěkně o hubu, Italové se bez skurpulí chytají expresky a mizí…my to zkoušíme čistě, ale jo, jde to….po první délce dvestěmetrový traverz po travnaté polici a pak už vlastní cesta…komínkem za tři a pak už jen samá pětková a těžší místa…užíváme si lezení, expozice nádherná, jen ta skála…ne nadarmo je dole pod námi kamenolom….a tak jim občas přidáváme na hromady šutry, co nám zůstávají v ruce…klíčové místo je v předposlední, tedy dle průvodce 11 délce, žlutá plotna se spárou…za šest, jedna provázaná smýce hned po prvních krocích a dále už po frendech…noooo, to je maso….ale zvládám  a Andy mě následuje…na štandu čerpám moudra od Italů a dostáváme tipy na místní klasiky, které by nám neměly ujít….oni lezou vpravo, já se pouštím levou částí po starých smyčkách v hodinách…nutno konstatovat, k velké nevůlí mé spolulezkyně….už toho má dost a můj směr, i když je správný, je těžší….na konci cesty jsme ve čtyři odpoledne a čeká nás dvouhodinový sestup…dlouhý, ale v pohodě, chodníčky a dokonce lesní cesta…a když se doplahočíme  před sedmou do kempu, nic naplat, start to byl pěkně ostrý….sobotní ráno je ve znamení vymetené oblohy a lenivé nálady….vyrážíme, ale Andy usíná hned po výjezdu z kempu…odbočku k vybrané cestě míjím, ale zato registrujeme davy hrnoucí se pod nástup…Picolo Dain, Amazzonia, 5c,11 délek, 250m….ale narváno….jdeme pod nástup, čekačka…a tak se vracíme čekat do kavárny na náměstí v Sarché…..po hodince, stav nezměněn, lidí ještě více….no jo,sobota….balíme to a vybíráme cestu Andrea Cilliari, klasiku za VI+, 8 délek, sektor Pian dela Paia….jenže to necháváme až na odpoledne, na slunci už je kolem 30….k nástupu se probojujeme cestou necestou, hrozný krpál…ale našli….první délka je jako z Tarzana, pěkně od stromu ke stromu….ve druhé už začíná úzký komín, tak je psáno a tak jest…pětková délka s oblezem vklíněného balvanu je excelentí…a stojíme pod klíčem…posichrovaný štand, dvě skoby, nýt a nailonky nevěští nic dobrého, tady se utíká…pohled nahoru je tak trošku dech beroucí…ale jdu do toho….věřte nevěřte, šestkovou část jsem dal, při otočce na špičce se ozvala z pravé nártu rána, že i Andy ji dvacet metrů pode mnou slyšela….uvidíme, co se z toho do rána vyklube…..ale když se komín zúžil a pěkně položil do převisu, byl nad moje síly….oklouzaná hladká skála, bez chytů, bez stupů, jak já jsem byl rád, že se mi podařilo slanit bez ztráty desítky…a tak spráskáme konzervu vepřovky na polici, slaníme dvě délky a dáváme se dohledání sestupu…ten je ještě horší, než byl nástup….ale Andy nachází červenou značku, pak další a tak jdeme…ale zrada, až mi je ukáže, není to značka, je to jen lišejník na kamenech a tak jsme tak řečeno v pytli….pod námi je dvacetimetrový skalnatý práh…no nic, ještě jednou rozmotat panenku a slanit ze stromu….pak nacházíme správný směr a vše se vyjasňuje…dole je motokrosová trať a od doby, kdy vyšel průvodce jí notně rozšířili a oplotili a po popsané přístupovce se vesele prohánějí krosky…v lesíku mi spolulezkyni málem sežral had velikosti zahradní hadice, tak snad už nás nic horšího nepotká…prostě den, kdy jsme nic nevylezli…i takové dny jsou…

….nedělní ráno nám začíná budíčkem před šestou, dnes je všechny vypečeme a do stěny nalezeme brzíčko…a navíc jsou hlášeny přeháňky….v sedm už máme sedáky u stěny na sobě, ale dva zdatní pětašedesátnici už jsou tam…dáváme se do řeči, jsou z Frankfurtu a mají nějakou novou cestu z loňského roku, která ani není v průvodcích…takže se tam úplně v klidu vejdeme…jsme na Picolo Dain- Parete del Limaro a my volíme Orizzonti Dolomitici 5b, 250 metrů a asi jedenáct délek….nástup od auta pět minut, skvělá volba…hned nástup je oklouzaný, je společný pro čtyři cesty….pak už krásné lezení, je sice vidět, že je cesta hodně frekventovaná, ale dá se…rozmanité lezení, kouty, plotny, sem tam nějaký ten traverz…sportovka, takže dle zdejších pravidel borháky na dosah….naši souputnici se trošičku trápí ve vedlejší cestě, tu si chováme na některé jiné ráno…. s úderem desáté po více jak dvou a půl hodinách lezení to máme za sebou…hezká nedělní cesta, ještě stihneme kostel….sestup by měl mít kolem 40 minut, nejprve na horizont a pak již z loňska známým chodníčkem zpět do Sarché….odpoledne se bohužel předpověď naplňuje, nejdřív jen bouří, déšť na sebe ale nenechává dlouho čekat…třetí den lezení, cesta vylezena, tak si dáme rest-afternoon….na zítra bohužel rosničky ještě malují kapky na skoro celý den, tak se necháme překvapit…

…pondělní ráno nás vítá do nového týdne sice zataženou oblohou, ale od pěti už neprší, tak snad se počo umoudří…nikam nespěcháme, vyrazíme jen tak polelkovat do města, skály jsou mokré a tak je tady vcelku čilý ruch lezců…kolem poledne už ale svítí ta žlutá koule na obloze a skály se zdají být suché…máme vybráno, sektor hned pod hradem, Monte Colordi – Rupe secca, sportovku Cinque stagioni, 5c, 180m, 8 délek…průvodce upozorňuje na atletické svislé plotny v horní části s přidanými umělými chyty…tak jsme zvědaví…první dvě třetiny v klidu přelézáme a do finále se moc nehrnu…ale co naplat, když musíš, tak musíš….první část 5c, pohoda.. pak ale vidím, co znamená v Itálii umělý chyt…ve zdi je našroubován normální metrický šroub, po druhém zbyla jen prázdná díra…už to hákuju, jak se dá….funím, odsedávám a zase bojuji….přidávám si ještě frendíka pod odštěp a konečně jsem tam…i Andy za mnou se s tím popere a čeká nás ještě jedná délka stéjné obtížnosti…tu ale dáváme v klidu, jak je to možné… podle nás je ten kritický úsek o hodně těžší, ale s tím nic nenaděláme…šet není prostě vždycky stéjných šest….nahoře se ještě napojujeme na dvou délkovou cestu, neznáme název ani obtížnost, ale krásné lezení je nám odměnou….spára v jinak hladké skoro svislé plotně je krásný kousek….odpočinek, návštěva vrcholového kříže a jdeme slaňovat…po prvních dvou slaněních se napojujeme na vedlejší cestu, přesně dle instrukcí prúvodce….Totem E Tabu, préj úžasná cesta za 7a…..další slanění je na polici, měli jsme se dostat více vlevo, ale nakonec se tam nějak doškrábeme k dalšímu slaňáku….hodíme lano a to dole krásně vlaje ve vzduchu…Andy se na to dívá s nedůvěrou, další polici nevidíme….dávám si prusíka jdu dolů…štand sice vidím, ale vlaju tak tři metry od skály….tak a máme zaděláno na průser….dole vidím o něco blíž k lanům ještě nýt se smyčkou, tak se nechávám zlákat a jedu až tam…zůstává mi asi metr lana.. zkouším se rozhoupat, moc to nejde…dole pod skálu se začínají srocovat lidi…hrajeme jim divadélko, posedávají na plotech a se zmrzkou v ruce se dobře baví…nakonec se podaří a držím smýci…cvakám odsedku a co dál…z jednoho nýtu, oba dva, ještě z šestky smyčky, to by z nás metodici neměli radost…na zádech mám ale druhé lano…. Snažím se ho navázat, napadá mě, co když mi spadne?.....když pomalu přetahuji uzel nahoru, Andy mi nechce pustit horní lano, jak se ona dostane dolů??????????...copak bych jí tam nechal, spolulezkyni moji nejmilejší….vše je ok, znovu začínám slaňovat…a obecenstva přibývá, neb se točím na laně jako čamrda….nakonec přece jen sedám na další polici a čekám na Andy…nejede a nejede…hulákám, tahám za lana, pořád nic…nakonec jí ale vidím jak si taky užívá ten náramný pocit, když visíš od skály a fičíš po těch dvou barevných šňůrkách vstříc zemi….pak ještě dvě krátká slanění a jsme dole…ufff, oddychl jsem si…pro dnešek stačilo, v nejlepším se má přestat….z naší krátké cesty se stalo pětihodinové dobrodružství se šťastným koncem….ale to nás jen vše připravuje na situace, které nás mohou při našich výletech potkat....

...úterní ráno začíná jako každý jiný den...v pět začnou řvát ptáci a kokrhá kohout....kolem šesté hýkají osli a před sedmou se budí i páv a taky o sobě dává náramně vědět....no jo, ZOO camp je ZOO camp...obloha se nemůže rozhodnout, co má dělat, být jasná nebo nám opět přihnat mraky...i my tedy chvíli váháme, nakonec upouštíme od plánované celodenní cesty a nastupujeme nad kempem do sportovky Aspettando Martino, 5c, 180m....pod nástupem nás ale jedna dvojička předběhla, škoda musíme čekat.....moc jim to nejde, hákujou už i čtyřkovou délku...frčíme za nimi a na druhém štandu nás pouštějí před sebe...jsou to kluci z Rakouska a dnes jsou tady první den....asi se budou trápit, to hlavní nás teprve čeká.....je to krásná cesta, spára v plotně hned nad prvním štandem, pak kout a další plotny....další kout, ten je tada výživný...točím se v kmínu jak můžu, ale dnes se to podaří...po vlasním nevím nevím....nádherný vzdušný dvoudelkový traverz je završením před závěrečným dolezem po dírkách.....pak už jen traverz do ferraty a sestup...nebýt ta cesta tak oklouzaná, že slovy mojí mamky se " leskne jako psí koule", tak k ní nelze mít žádné připomínky....no jo , je to hned po  ruce, tak co jsme mohli čekat, navíc, jedna ze dvou lezitelných pro smrtelníky naších kvalit....mezi tím peče tak, jak jsme letos ještě nezažili a tak se plácáme k bazénku a chytáme bronz...mračna se honí kolem dokola, sem tam poprchává, pak zase svítí jako šílené.....dnešek už necháme plavat....uděláme si každý odpoledne pro sebe.....parťačka vyráží za kultůrou a do města, já si dělám taky svoje u kávičky a sklenky dobrého vínka....večer se dává do avizovaného deště, věřme, že brzy přestane a zítra tomu dáme coproto...

…ke středě se mi tak nějak hodí motto: „Kdo míří vysoko, padá hluboko“…ale pěkně po pořádku...ráno jako vymylované….my máme vše připravené a tak vyrážíme…neuvzal jsem si do hlavy nic menšího, než doporučenou cestu, kterou jsem i já měl pěkně z domova označenou, cestu Via del Missile V+/IV, klasika, 400m, dvě místa VI+, ale měly by jít s A0, sektor Monte Casale, First Pillar …průvodce píše „misterpiece of climbing“…volně přeloženo – to nejlepší, co tady můžete lézt….na již známém parkovišti jsme s úderem deváté, pobalíme a vyrážíme ..hodinku a půl nám zabere nástup ....teda pěkná štreka a navíc peče opět jako blázen…ani nevíme, jak se ocitáme na prvním štandu …zmořeni jak se patří….police je jasná, tak jdeme na to…i když musím přiznat, že mě ta zeď nad námi trošku děsí….police je řádné úzká, ale dolézám ke stromu, dávám jištění a za chvíli vidím štand…CHYBA č.1….dobírám Andy a rozkoukávám se, co dál….“jistím“, „lezu“, „jistím“…ale moc nelezu…nastupuji, vracím se, zkouším více zprava, tady už někdo lezl, jenže já musím ještě jednou dolů…mám natečeno, necítím ruce…IV+, ani náhodou…jdu do leva ..nic nevidím ..ještě dál…zase nic…CHYBA č.2 …zakládám druhého „kamaráda“ a šplhám vzhůru…chvilku to jde…a hle skoba!!!...jsme tedy dobře…cvaknu se ještě k ní a zkouším dál…odlézám a cítím, že to nedám…přesto jdu dál, dolů cesta nevede….ještě krok, ještě chyt…stále…ale teď už chyty chybí ….zkouším dolů…prstíčky jsou to poslední, co ještě na skále drčí…vytáčím se a vyvažuju… ještě krok…ne ne, to je konec….není cesty dále… ruce jsou ve vzduchu, nohy dopadají na polici…neudržím rovnováhu…odskakuji…ale co to…z ničeho nic letím střemhlav dolů…vidím všechno pod sebou…"do prdele, proč pořád padám"…padám a padám…ruce před sebe…škub…visím….“povol“ hulákám na Andy ….“ještě“…a už sedím na polici…kontroluji ztráty… nějaká ta podřenina, škrábance, jen to odnesl kdo, no samozřejmě noha, kterou jsem si bolavou dovezl už z domova a dojebal v komíně ještě více…to jsem vám už ale psal....jenže tentokrát je to o něco horší…pod nohama nacházím vypadlého frendíka… jak to????..kontroluji sedák, chybí mi další dva….chvilku oddychuji, „dober“ a belhám se na polici ….ok.přežil jsem …na štandu je Andy celá podřená, ruce spálené, palec vymknutý… na sedáku se mi blýská skoba, kterou jsem jako první vytáhl ze stěny, no a frendíky, ty šly pěkně za ní…zip, černá můra každého lezce…tak to je ten důvod, proč to bylo tak dlouhé…snažíme se nějak zkontrolovat a dát do klidu… pofotíme naše šrámy a připravujeme slanění…s mou nohou už to dále nepůjde… „víš co, sejdeme dolu, odpočneme u vody a třeba si vylezeme něco vedle, jak lezli kluci němečtí“ slyším od mé spolulezkyně..přikládám to šoku, jinak si to neumím vysvětlit…právě jsem se proletěl takových dvacet, pětadvacet metrů a měl bych jít znovu lézt?...dnes?... to fakt néééé… Andy sjíždí dolů, po cestě jí naskakuje palec zpět, to je úleva, a já zjíšťuji, že mi chybí jedno celé oko ze sedáku a s ním i vše, co neslo…levá bota, foťák, prusík, jistítko a HMS….hmmm, celkem slušná ztráta, když přičtu dva frendíky, tipuju na nějakou sedmičku…pamětníci znají větu „sport za sedm tisíc“… celkem slušné…sjíždím nouzově na půlloďáku a balím lana… jdu za Andulkou, udržela mě, holka šikovná!!!…slízáme kousek níž a nacházím svojí botu s urvaným poutkem, karabku…rozdělujeme se, ještě najdu jednoho frenda, víc nahoru už opravdu nelezu…Andy přináší frenda, hmmm, ten není náš, úplně nový, asi nejsem sám, kdo tady tak dovádí, a nakonec i foťák leží v listí… pomalu šmatláme dolů…je to utrpení, kurva to bolí ….na parkovišti sundávám tenisku a noha okamžitě natéká, není tam nic zlomené, vše je ok…ta moje šťastná hvězda nebo strážný anděl měl se mnou dnes zase jednou pěknou šichtu….kočka má sedm životů…kolik jich asi ještě zbývá mi…rekapituluji, no nějaké už mám vybrané…tak snad budu ještě nějakou dobu lézt a vám budu přinášet lepší zprávy z naších cest… pro tento výlet je s lezením konec, za tři týdny jedu na Kavkaz, tak místo hltání fyzičky se budu snažit dát co nejrychleji do pořádku…teď tady znovu a znovu zkoumám, kde se stala chyba…pravděpodobně jsem měl jít až za hranu a tam bych asi našel nějaký jiný štand, který by nás lehkým terénem vyvedl nahoru…ale to se dozvím, až si půjdu sundat ten pytel, co mi tam zůstal….a tak nějak se mi zdá po čtvrtém Radkovi, že ten svět je docela fajn…tak si ho užívejme plnými doušky… teď přijde na řadu opalovačka, dokoupení ztraceného materiálu a návrat do kruté reality… snad se šrámy brzy zahojí a dají nám zapomenout…vše dobře skončilo a to je tak nějak hlavní.... nic méně ještě něco málo pro info.....najeli jsme i s pojížďkami cca 2250 km, jedna cesta vám zabere asi 10 hod, podle denní doby, kdy pojedete...v Rakousku si je třeba koupit dálniční známku, na Breneru zaplatíte 8,5 eček za jeden průjezd, v Itálii pak až po Rovereto dálniční poplatek asi 12,5 Eu....v Trentu je poslední sjezd stále uzavřen, takže je třeba sjet hned na Centro, pokud chcete přijet do Arca shora a né od Naga....červen se mi zdá asi úplně ideální, málo lidí, příjemné teploty, prostě supr....v ZOO campu si přichystejte 9 Eu za plac a 7,5 Eu za osobu, to na jednu noc...no a pokud budete chtít jít do klasik, opravdu si nezapomeňte přibalit kladivo a skoby, není to nutnost, ale sejdou se...sportovky vylezete jen s expreskami a nějakou tou smyčkou...takže nezbývá nic jiného, než se sbalit a rychle vyrazit.....dle předpovědi se už na příští týden stěhuje do Arca léto s teplotami nad 30 stupňů