Arco 2015

Léto je za dveřmi a i ten, kdo nic nedělá, si rád odpočine. Tak jedeme na dovču. Začínáme v Šumperku oslavou narozenin a večer se dáváme na cestu. Směr? Někam na jih, sám nevím kam. Ale začneme nostalgicky v Arcu. Cestou zdřímnu před Innsbruckem, ale ráno už nás vítá Arco. Zatažené, upršené. Naštěstí se to vybere, tak jdeme jak jinak než shopovat, snad bude odpoledne líp. Ne né. Odpoledne střídavě lije a svítí sluníčko, tak už už to dnes nehrotíme a proflákáme odpoledne v poloze ležícího střelce v autě. Ještě že je tu toliko obhodů a toliko věcí, tak se zabavíme i v podvečer. A pak už jen šup rychle do teplých spacáků. Ráno opět zataženo, ale brzy se to mění a než se vydrápeme pod stěnu, už peče. Jdeme na  Cima alle Coste, Parete Centale. Cesta se nám už zdá dlouhá, tak volíme lezeckou vložku. Jsme pod sektorem Antiscudo, ten náš starší průvodčík vůbec neobsahuje. Snad by to mohlo jít na terasu pod nástup naší cesty. No, šlo to, dřelo to a pak se to zaseklo úplně. Plotny, plotny a pro změnu plotny. Jedna délka šla, druhá už byla sem tam nějaké to nečisté přidržení za preso, ale třetí délka nad hlavou velí k ústupu. Výživný začátek jsme dnes zvolili, jen co je pravda. Pozděli v knihkupectví zjišťuji, že cesta se jmenovala  Progetto Dharma, celkvě 6b, ale to bylo to, co nás odstrašilo. Takže pro nás to bylo jen za 6a. Fuj. Sbalíme se a pokračujeme. Krásná rampa zajištěná lanem nás přivede pod terasu u nástupu na Parete Centrale. Než jsme se vyblbli na naší zkratce, v plotnách už visí tak deset lezců. V cestě Diedro Martini už jsou taky dva nalezlí. Ale už mají něco za sebou, snad to půjde. Posvačíme, či spíše poobědváme, je půl dvanácté . Po patnácti minutách jdeme na věc. Cesta má být "tradiční" čili po vlastním, tady  se ale blýskají nýty. Kout je už celý zasypaný bordelem a zarostlý trávou, tak bereme za vděk erárním jištěním. Nástup v poho, dále už je to o lezení. Když se netlačíme v koutě, tak se držíme na tření na nohách a hledáme nějakou tu oblinku, čeho se zachytit. Mělo to být za čtyři, ale zdá se to více.Sem tam si založím něco vlastního, sem tam spojíme dvě délky. Mezi tím si ověřujeme pravidlo, že pokud člověk slyší kulky hvízdat, je to v pohodě, už jsou pryč. Shora letí sotva viditelný šutr, ale toho schytat, je po přilbě a po někom z nás taky. Zatáhne se , hned je kosa a sem tam nás nějaká ta kapka nás vystraší. Poslední délka už je jen rampa po travkách s nějakým tím prahem, jdeme dolů. Je po druhé hodině, další třičtvrtě hodiny bojujeme s uzlujícími se lany při slaňovaní. Cesta sice vede ještě nahoru, ale pak se musí dlouze obcházet, to raději né. Jsme dole. Jdu zkouknout nějaký ten další nástup pro případnou příští návštěvu a šlapeme dolů.Na Bogatillo lake to žije naplno, hemží se to picnikující Italy. Zřejmě je to velice oblíbená destinace místních. Proflákáme zbytek dne, v centu Arca je nějaký hudební či kultůrní festival, tak posedíme, užijeme si společenského dění a ubíráme najít místo ke spaní. Rano koudřejší večera, předpověď ještě na zítra ukazuje slušné počasí, musíme se vyspat, ať něco vylezeme. 

Po probuzení nikam nespěcháme, po obloze se honí hustá mračna, tak si užíváme ráno. Ale jelikož se nám zdál včerejší nástup pohodový, vydáváme se známou cestou opět k Cima alle Coste, dnes k Guglia Solidarnosc. Je to krásný odštěp v hraně stěny. Měly by tam vést klasiky, zkusíme a uvidíme. Už nástup je trápení suťovisky nad dvěstěmetrovým prahem, pocity nic moc. Ale překonáme všechny nástrahy a jsme u stěny. Jenže kde začít, toď otázka. Ještě jsem včera nafotil průvodu potajňačky v obchodě, ale ani tak se moc neorientujeme. Tak pro zmenu volíme zkratku, proč ne, dnes ještě žádná nebyla. Abychom nemuseli celou hranu sáhodlouze obcházet a zase zpátky traverzovat, usuzuji, že když to dáme rovnounahoru, budeme na správném místě. Jdu na věc. Hned se nedivím, že tady žádná cesta oficiálně nevede. Sam volný šutr, je to spíše kamenolom, ani krompáč nepotřebuješ. Za co chytnu, zůstane v ruce, na co stoupnu, letí dolů. O jištění nemá smzsl mluvit. Nacházím slaňovací štand na borovici, jsme v sestupovce. Do druhé délky nastupuji jako drevokocur po borovici a pak šup na skálu. Jak se tak motám nahoru, z dola se ozývá bolestivý výkřik. Dnes jsme tolik štěstí neměli, Andulka chytla šutrem do přilby, asi slušná pecka. Hlava bolí, oko samo mrká, snad to bude dobré. Po druhé délce jsme v originální cestě. Traverz po travkách nás přivede pod komín odštěpu, tudy by se mělo někde pokračovat vzhůru. Proto se cesta jmenuje Via del Camino, V+. Původně jsme chtěli sice do  "Mariny, V+,VI, tu ale v novém průvodci překlasifikovali na sedm, zřéjmě něco vypadlo a to nedám. Trápíme se v komínu, je to hnus fialový, po jehličí, peo travách až balvanu, který zahrazuje cestu dále. Pětimerový výšvih je to místo za V+, obě boční zdi jsou hladké, není se kde chytit. Tak zkouším rozpor, ten naštěstí jde. Andy tady pak bojuje, nožky a křídla jí tak tak dosáhnou od zdi ke zdi, pro menší lezce neřešitelné místo. Ještě nás pak čeká jeden výšvih, o něco lehčí a jsme nahoře. Cestu bych si klidně odpustil, ale ty výhledy stály za to. Starší ročník průvodce nám zatajil jednu cestu, s borháky, ale nevíme, co a za kolk to je. Posvačíme, jdeme slaňovat. Další hodina hororu a schováváček před padajícími šutry dobře dopadne a tak ve čtyři zdárně srkáme kávičku u auta. Co dál? To je otázka, na zítra hlásí déšť. Tak ještě projdeme městem a večer se vydáváme dále, vstříc dalším cílům. Před půlnoci jsem ve Finale Ligure, rozbouřené moře nám šploucha až do otevřených dveří v autě, snad bude spánek silnější.